Jsem hiker, biker anebo rider?

Mapa, kterou jsem si zdarma pořídila v „Down townu „, se ukazuje jako naprosto skvělá a nepostradatelná věc pro mou každodenní orientaci. Jednak, když se vzdaluji od města do hloubi lesů a taky, když se chci vrátit a opravdu to není možné jen tak kdekoliv. Spousta ulic i uliček, cest i cestiček a také stezek odněkud někam anebo také odněkud vůbec nikam, jak jsem se stihla již párkrát přesvědčit. Konečně se vyznám v systému značení. V podstatě se mi to už dnes jeví jako naprosto jednoduché. Oproti nám, kde má turistické značení více než stodvacetiletou tradici, jsou tady celkem ještě v plenkách. Počátek systematického značení se tu datuje do 70 let minulého století . A ne značka na každém „druhém“ stromě, jak jsme si u nás hezky zvykli, ale jenom jednoduché směrovky a obrázky – stezka – a po několika desítkách metrů, stovkách metrů či kilometrů, se třeba dočkáte ujištění, že jste šli správně. Jenom musíte počítat v mílích.

Užívám si svých turistických stezek jako“ hiker“, vužívám hlavních tras i příkřejších uzoučkých zkratek a pozoruji občasné „bikaře“. Mají tu cykloturistický ráj. Obdivuji vyježděné trasy připomínající spíše závodní dráhu bobařů a občas i samotné cyklisty, sjíždějící podle mne nesjízditelné stezky plné kořenů a uzoučkých míst mezi strmými svahy na jedné straně a stejně ostrými srázy na straně druhé. „Rideře“ na koních jsem tu ještě nikde nezahlédla, ale cesty mají s námi hikery společné.

I mapě jsem se už naučila rozumět – modrá pro mne a pro koně, červená pro kolaře. Žlutá pro nás všechny. Je-li čárkování delší, trasa existuje. Jsou-li na mapě stejných barev tečky, trasy jsou ve výstavbě. Tzn. možná dojdu, ale možná taky ne.