LaundryMat.

Tak to je to, co jsem tak často viděla v amerických filmech. LaundryMat. Je hned vedle knihkupectví s novými i staršími knihami, kde už jsem nakoupila, a i dvě přečetla, nějaké jednodolarové knihy. Před LaundryMatem je lavička, na které se uvelebila nějaká paní svačíc obrovský sendvič, uvnitř za velkým stolem sedí naproti sobě dva mladí lidé, mezi sebou na stole roztaženou deskovou hru – tuším, že poznávám dámu – a krátí si tak dobu čekání.

Vstupuji dovnitř a koukám na několik řad obrovských nerezových praček a sušiček a několik lidí vkládajících či odebírajících své prádlo do pračky anebo sušičky. Můj úkol pro dnešní odpoledne je koupit si prášek, abych si mohla u Ruth vyprat.

Přemýšlím nad její včerejší otázkou: Kde u vás perou lidi, kteří na pračku nemají? Přiznávám, že mne vůbec nenapadlo, že by u nás někdo neměl pračku. Napadají mne studenti, ti perou na kolejích anebo u rodičů. Napadají mne Charity či jiné neziskové organizace, které mají či aspoň mívaly nějaké to posbírané šatstvo, kam jsem i já už mnohé věci odevzdala, které za menší peníz snad oblečení prodávají potřebným, ale kde ti ho perou? Marně si lámu hlavu. Z prostředí Charit jsem už dávno vypadla, pračku jsme vždycky měli a i teď máme – sice už postarší, ale máme a máme tudíž možnost si vše potřebné vyprat . Jak to vůbec je? Přistupujíc k automatu na prací prášek si uvědomuji, že jsem nad tím vůbec nikdy nepřemýšlela a jiná varianta než na pračku si našetřit, koupit a používat ji, mne nenapadla….